Bylo by mylné se domnívat, že Salsa vznikla z ničeho nic a v jeden určitý moment. Salsu je třeba chápat jako další krok v evoluci hudebních žánrů, které svůj původ odvozují z afro-karibských kulturních pramenů.
Takže než se dostaneme k samotné Salse, je třeba se ohledem vrátit nějaké to století zpět, abychom zahlédli rodící se světélko dnes tak oslnivě populárního hudebního stylu. Rok 1492 nebyl významný pouze objevením „Nového světa“, ale i prvními kontakty evropské (španělské) a karibské kultury. Dalším důležitým mezníkem byl rok 1511. Od tohoto roku začal do těchto končin pronikat vliv africké kultury. Jejími nositeli byli Španěly zavlečení černí otroci z Afriky.
| 20. a 30. léta |
| 40. a 50. léta |
| 60. a 70. léta |
| 80. a 90. léta |
Podívejme se nyní trochu blíže na dva konkrétní ostrovy ležící v karibském moři. Ty totiž, co se vývoje afro-americké hudby týče, hrály od prvopočátku zásadní roli. Kuba i Puerto Rico měli v mnoha směrech podobný osud. Obyvatelé obou ostrovů trpěli dlouhou dobu pod tuhým otrokářským režimem, bojovali proti španělské nadvládě a nakonec se, v případě Kuby alespoň na čas, dostali pod vliv USA.
Pohnutá historie obou zemí byla pak pomyslným plamenem pod kotlem, ve kterém se ze španělských, afrických a domorodých kulturních ingrediencí začaly postupně linout vůně jednotlivých hudebních stylů.
Je třeba dodat, že i když kořeny salsy a všech příbuzných hudebních žánrů mají svůj původ na Kubě, Puerto Ricu a potažmo i v Africe, další vývoj se odehrával především na severoamerickém území. Část karibských hudebníků našla svůj nový domov na západním pobřeží USA. Mnohem větší význam a vliv, co se afro-karibské hudby týče, však brzy získalo pobřeží východní. Především pak New York se svými portorickými a kubánskými komunitami byl tím pravým semeništěm pro následný boom této hudby.
Postupujme tedy nyní v našem bádání po jednotlivých desetiletích a sledujme vývoj hudebních směrů, které vedly až k současné podobě této tak živé a temperamentní hudby. (Ani zdaleka si netroufám tvrdit, že výčet jednotlivých hudebních stylů a jejich protagonistů je kompletní a zcela vyčerpávající. Následující přehled si klade za úkol pouze základní zmapování jednotlivých vývojových etap v latinsko-americké hudbě.)
Léta dvacátá a třicátá:
Nový karibský styl se rychle rozšiřuje především v New Yorku, konkrétně pak v jeho části zvané El Barrio. Zde se nacházela početná portorická komunita. Brzy zde začaly vznikat hispánské kluby, divadla, rádiové stanice a nahrávací studia. Vliv latinské hudby začal znatelně sílit a postupně přesáhl hranice samotného El Barria. Brzy se vyprofilovaly dva hlavní směry, kterými se latinská hudba prosadila do širšího posluchačského povědomí: Prvním směrem byla RUMBOVÁ horečka, která zachvátila i anglo-americkou většinu v Bronxu a ostatních částech New Yorku. Málo kdo asi ví, že Rumba má ještě tři další formy: GUAGUANCO, YAMBU (oba jsou párové tance) a COLOMBIU (sólový mužský tanec).
Druhý směr nebyl již tak přímočarý a na první pohled patrný. Nicméně bezpočet jazzových hudebníků, a to i těch nejslavnějších jako Duke Ellington, začala do své hudby přimíchávat tuto novou latinskou příchuť. Afro-karibská hudba se tak pokradmu dostala i do tak prestižních tanečních klubů, jakým byl třeba Cotton Club.
Léta čtyřicátá a padesátá:
Čtyřicátá léta byla synonymem pro masivní nástup nového hudebního stylu, kterým bylo kubánské MAMBO. Jeho hlavními představiteli byli Perez Prado na západním a Israel Lopez zvaný Cachao na východním pobřeží. LATIN JAZZ v té době do značné míry representovali jazzoví velikáni jako Dizzy Gilespie, nebo Charlie Parker.
V padesátých letech vrcholilo mezi anglo-americkou veřejností mambové opojení a na obzoru se již rýsoval další fenomén přicházející z karibského hudebního kotle – CHA-CHA-CHA. Ta zasáhla spojené státy a následně i zbytek světa s nebývalou silou. Cha-cha-cha následovalo dominikánské MERENGUE, kubánský SON a puertorická BOMBA Y PLENA. Tak byly připraveny všechny potřebné ingredience pro pikantní hudební směs, která měla vzniknout. V těchto letech se také poprvé vynořuje jméno jedné ze salsových legend. Nebyl jí nikdo menší než Tito Puente, který byl v té době znám především jako velký propagátor Cha-cha-cha. Později se mu po právu dostalo titulu „Král latinsko-americké hudby“.
Léta šedesátá a sedmdesátá:
Tato léta můžeme bez obav nazvat léty salsovými, i když salsa samozřejmě nebyla jediným hudebním stylem, který se v té době prosazoval. Západní pobřeží USA bylo plné BOSSA NOVY a východní pobřeží řádilo v rytmu BOOGALOO.
Je důležité si uvědomit, že v těchto letech se „díky“ režimu Fidela Castra počet karibských přistěhovalců do Spojených států razantně zvýšil. S nimi pak ve větší míře vzrostl i vliv latinsko-americké kultury a potažmo i hudby. V refrénech těchto „nových“ Američanů stále častěji zaznívala témata spojená se starou domovinou a steskem po ní. Nezřídka pak prosakovala i nepřímá politická prohlášení. Jména jako Eddie Palmieri, Ray Barretto, Celia Cruz, El Gran Combo, Los Van Van a další hvězdy té doby již dnes patří mezi salsové legendy.
Vše podstatné se tehdy točilo okolo hudebního nakladatelství Fania Records, které produkovalo většinu těchto špičkových umělců. SALSA, jak se postupně začalo říkat hudbě, která vznikala míšením všech dříve zmiňovaných žánrů, přibírala další a další příchutě. Kolumbijské, panamské, nebo brazilské motivy zcela přirozeně zapadaly do již dosti různorodé směsi stylů.
Léta osmdesátá a devadesátá:
Léta osmdesátá byla spíše jen dozvukem let sedmdesátých. Hektický vývoj této hudby z předchozích let se znatelně zmírnil. Pokud se v tomto směru dá mluvit o nějaké inovaci, bylo jí rozšíření stylu SALSA ROMANTICA. Ten se vyznačoval prvoplánovými milostnými motivy a podezřele velkým množstvím pohledných mladých interpretů, kteří těžili z faktu, že drtivá většina posluchačů byla něžného pohlaví. Tímto novým trendem dosti trpěla kvalita produkované hudby a následně pak i celkový zájem o salsu jako takovou. V té době se ještě více zviditelnilo dominikánské merengue, které na rozdíl od salsy romantiky energií a razantností přímo překypovalo.
Naštěstí pro salsu přišla léta devadesátá a s nimi nový silný obrozovací impuls. Hudebníci se začali vracet k tradičním a živějším výrazovým prostředkům. To se na nápaditosti nových salsových skladeb okamžitě projevilo. Salsa rychle dobývala dříve ztracené pozice a začala se dokonce rozšiřovat do zcela nových končin. Salsová horečka se brzy přenesla přes Atlantik do Evropy a následně i do zbytku světa. Kupříkladu v Japonsku je tato hudba dnes vyjímečně oblíbená. Co se taneční scény týče, vznikají nové trendy a styly, kterými je salsa interpretována.
Z části se tento comeback dá přičíst na vrub takzvaným „starým bardům“ jako například Celia Cruz, Tito Puente nebo Gloria Estefan (jejíž alba Mi Tierra a Abriendo Puertas obzvlášť zazářila). Kromě nich se na této nové latino horečce podíleli i ne zcela salsoví umělci. Například znovu objevený magický kytarista Carlos Santana. Dále Ricky Martin, Shakira a další interpreti, jejichž kořeny sahají do onoho pomyslného hudebního kotle. Většina z těchto muzikantů se od salsy postupně opět vzdálila a nasměrovala svůj styl více ke střednímu proudu zvanému LATINO POP.
Téměř opačným směrem se pak vyvíjela třetí skupina hudebníků, kteří od popu, rocku, rapu a hip hopu „utekli“ k salse. Samozřejmě, že si určité prvky ze své původní tvorby přenesly i do salsy. Mezi nejznámější přestavitele této hudební větve patří Marc Anthony, La India nebo skupiny jako Africando a DLG.
Pokud se dá vysledovat nějaký směr vývoje, podle kterého by se dalo odhadnout, kam salsa bude v budoucnu směřovat, tak je to určitě snaha o návrat k původním kořenům (nejen karibským, ale i africkým; pozn. red.). Jedno je však již nyní jasné. Salsa byla, je a s největší pravděpodobně i bude pestrou směsí nejrůznějších stylů a směrů.
Co je však nejdůležitější a zároveň velmi potěšující zjištění nakonec? Je to fakt, že salsa se stala samostatným životaschopným organismem, který má silný potenciál i nadále růst a rozvíjet se. Přejme tedy salse a potažmo i sami sobě, ať se tak děje k radosti a potěšení všech „nešťastníků“, kteří byli lapeni do vábivých sítí tohoto neodolatelného hudebního stylu.
Martin Pochman